Přednáší u nás

Ing. Jan Bárta, Ph.D.

Když jsem na začátku oktávy uvažoval, na kterou vysokou školu se budu hlásit, byla jaderka jednou z několika málo možností. V srdci jsem sice chtěl být chemikem už od doby, kdy jsem jako dítě dostal periodickou tabulku prvků, nicméně matematika a fyzika mne na gymnáziu bavily téměř stejně jako chemie. Když jsem pak objevil, že na jaderce existuje obor jaderná chemie, jež všechny obory mého zájmu kombinuje a která mne na rozdíl od (pro mne nezajímavých) zaměření na VŠChT zaujala, měl jsem téměř jasno. Účast na dni otevřených dveří, spojená s exkurzí po katedře jaderné chemie, pak už dílo dokonala. Možná s mou volbou vysoké školy měla cosi společného i dvojice mých oblíbených knih – Honba za Rádiem (edice Karavana) a Robinzoni z Kronborgu od Františka Běhounka, shodou okolností „zakladatele“ kateder jaderné chemie a dozimetrie na FJFI.

 
Od studia na jaderce jsem očekával mezioborové vazby, náročnost a odpovídající kvalitu, a po pěti letech studia mohu přiznat, že se mi toho všeho dostalo mírou vrchovatou. První semestry studia jaderné chemie byly navíc zajímavější o neustálé přejíždění z budovy do budovy, neboť základní přednášky a praktika z chemie se absolvují na PřF UK na Albertově. Samotná jaderná chemie jako obor mne velice zaujala, a to jak chemie a fyzika radioaktivních izotopů či analytická využití, tak i radiační chemie,  neboli chemický účinek záření – můj hlavní obor studia. Dalším kladem byla možnost vyjíždět na mezinárodní konference, prezentovat dosažené výsledky, pomáhat při organizaci jedné takové konference (RadChem) a pochopitelně navštívit mnoho jaderně-výzkumných institucí po celé České republice. Kdybych dostal někdy na výběr znovu si vybrat vysokou školu a studium na ni, zcela jistě bych zvolil opět jaderku.
 

V rámci svého doktorského studia se zabývám využitím ionizujícího nebo UV záření k syntéze anorganických oxidů z vodných roztoků kovových solí a následně i jejich charakterizací např. pomocí rentgenové difrakční analýzy (XRPD). V principu je tato syntéza kovů či (hydratovaných) oxidů důsledkem chemických reakcí reaktivních radikálů jako H, OH, e-aq vzniklých radiačním rozkladem vody nebo jiných citlivých látek (H2O2, alkoholy). Hlavními přednostmi této metody, která je v případě mnoha oxidů dosud neprozkoumaná, jsou: možná vysoká čistota oxidů, snadnost přípravy a možnost dosáhnout rozměrů v řádu nanometrů. Dlužno podotknout, že vzhledem k charakteru používaného záření nevzniká v roztocích ani v pevné fázi žádná indukovaná radioaktivita. Naopak, v současnosti studované oxidy a kompozitní materiály by měly sloužit jako scintilátory pro měření ionizujícího záření jako levnější (a možná i srovnatelně účinná) obdoba monokrystalických scintilátorů.

Příspěvek z roku 2011.

Pozn. 1. prosince 2015 byl Janu Bártovi udělen doktorát.


Galerie