Absolvent Jaderky

Ing. Miroslav Žamboch

převzato z Corpus Omne číslo 18 ročník 5 2011

Wikipedie hovoří jasně: “Miroslav Žamboch je populární český autor fantasy a science fiction. ... vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze a nyní pracuje v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy.“ To je samo o sobě natolik neobvyklé, abychom se pokusili o tomto zajímavém absolventovi zjistit více. Tedy jsme zjistili:

V současné době pracuje v oblasti řízeného stárnutí jaderných elektráren, ve volném čase napsal dvacet knih, je redaktorem časopisu ÚJV „Jaderník“ a nedávno tam s ním vyšel rozhovor. Lenost zavelela a s laskavým svolením rozhovor přetiskujeme a doplňujeme o pár našich otázek.

 

Jaké zaměření jste na FJFI studoval? Jak na studium vzpomínáte?

Materiálové inženýrství. První dva roky byly tvrdé, pamatuji si, že skóre při zkouškách z analýzy bývalo 1:7, nebo i horší, samozřejmě v neprospěch studentů. Později to už bylo lepší a od třetího ročníku na katedře už to bylo o něčem jiném, i když stále se nějaký „tvrdší“ předmět našel. To už jsem si ale připadal součástí „týmu“.

Jak jste se k psaní sci-fi dostal?

Přes čtení. Chtěl jsem mít víc, lepších příběhů, než se ke mně dostávalo v knihách okolo mě.

O čem píšete? A která knížka je vaše nejmilejší?

Píšu příběhy z neexistujících světů. Každá knížka je jiná. A nejmilejší je většinou vždycky ta poslední... dopsaná. Což je v tomto případě soubor příběhů jednoho z mých populárních hrdinů, který je právě v tiskárně. Název knihy vybrali přímo čtenáři – Čas žít, čas zabíjet. Zjevně mají rádi Ericha Maria Remarqua, stejně jako já.

O čem je?

Asi o tom, jak těžké je pomáhat lidem.

Ovlivňuje vaše studium/zaměstnání vaší tvorbu (a naopak)?

Určitě. Mám rád, když věci zapadají do sebe, existují mezi nimi logické vazby. Taky jsem důsledný na dohledávání reálií, nerad porušuji fyzikální principy.

Byl jste na začátku nakloněn spíše k fyzice či psaní sci-fi? Jak se ve vás tento vztah vyvíjel?

První kniha, kterou jsem jako dítě přečetl bylo Dvacet tisíc mil pod moře, druhá Tajuplný ostrov, obě od Julese Vernea. Jsou to svým způsobem didaktické knihy seznamující čtenáře s přírodními zákony jak je lidé znali v době před sto padesáti lety. Velmi mě zaujaly, chtěl jsem znát odpověď na otázku proč a jak. S psaním jsem začal koketovat někdy kolem sedmnácti let, fyziku jsem mě rád od chvíle, kdy jsem zjistil, že něco takového existuje.

Byl jste během studia rozhodnut zůstat v oboru, či jste zvažoval i možnost jít dělat po dokončení něco úplně jiného?

Neuvažoval. Inženýry, vědce, prostě lidi zabývající se „hard science“ a technikou obecně považuji za ty, kteří posunují lidské poznání kupředu a svým způsobem zajišťuji existenci lidské civilizace. Pro mě jsou to top profese, stále a vlastně víc a víc obdivuji ty, kteří dokáží přírodě vzít kus jejího tajemství a využít ho v náš prospěch.

Uvažoval jste někdy , že byste šel psát "na plný úvazek"?

Pohrával jsem si s tou myšlenkou, ale zatím si to nedovedu představit. Z finančních důvodů, ale současně i s psychologických. Psaní je pro mě úžasný koníček, zábava. Kdybych se jím musel živit – přestal bych si cenit hodin, které si vyšetřím na ponor do některého z mých imaginárních světů.

Který je váš oblíbený sci-fi autor?

Alastair Reynolds, bývalý astrofyzik. Dnes se živí psaním.

A spisovatelský vzor?

Stephen King, nejbohatší spisovatel.

Co si myslíte o české sci-fi literatuře?

Osobně bych v ní rád viděl víc vědecké fikce, než jenom čisté fikce. Ale to platí i pro zahraniční literaturu. Psát skutečnou science fiction je dnes odborně i fantazijně extrémně náročné.

Které další autory rád čtete?

Chandlera, Hammeta, Parkera, Reynoldse, Ashera, Londona ... je jich mnoho.

Jezdíte na konference sci-fi spisovatelů a co se tam řeší?

Sci- fi konferencím se říká cony; setkávají se tam spisovatelé se čtenáři a různé další subkultury mladých lidí. Alespoň tak mi to připadá. Sám jezdím jednou až dvakrát za rok. Propaguji svá díla, mám jednu dvě přednášky / besedy se čtenáři, s přáteli hodnotíme kvalitu vína v restauracích.

Myslíte si, že jsou kolem nás mimozemské civilizace?

Nedokážu si přestavit, že by nebyly. Druhá věc je, zda se o nich přes propast prostoročasu dozvíme. Rádiové signály, podle kterých by se o nás případní sousedé mohli dozvědět, používáme něco málo přes sto let. To znamená, že aby se o nás už dozvěděli, museli by žít do vzdálenosti sta světelných let. To je v měřítkách vesmíru prakticky totéž, jako soused, který už má jednu nohu ve dveřích. A pokud žijete v menším městě, nebo dokonce na vesnici, kde má kolem sebe každý zahradu, za celý svůj život, za dobu trvání civilizace, se nedozvíte, že za tím vysokým javorem také někdo žije ...

A klasická záverečná otázka našich rozhovorů: Nějaký přímý vzkaz pro současné studenty?

Studujete skvělou školu. Užijte si ji se vším všudy.

 

Miroslav Žamboch

„Narodil jsem se v lednu roku 1972 v Hranicích na Moravě. Byla to tehdy extrémně krutá zima, v Beskydech se objevily smečky vlků a medvědů. Mám pocit, že mě to poznamenalo na celý život. Dodnes mám rád zimu, chlad, plískanice a dělá mi dobře, když někdy v noci zaslechnu psí vytí. První povídku jsem napsal v sedmnácti letech na chmelové brigádě. Připadal jsem si tehdy trochu nepatřičně, když jsem se s tužkou v ruce hrbil nad papírem, místo abych se se svými kamarády opíjel levným pivem. Naštěstí jsem stihl všechno. Ta povídka, jmenovala se Vůně stroncia, byla samozřejmě pěkně mizerně napsaná, takže se mi ji nepodařilo publikovat. Strašně rád bych se na ni dnes podíval, ale někam jsem ji založil. Dokonce jsem si kvůli jejímu vytištění pořídil jednojehličkovou tiskárnu BT100. Amen.“  z webu www.miroslavzamboch.cz 


Galerie